Jak jsme hledali červy a další vzpomínání (nostalgie)

Příhoda, kterou popisuji jako první se odehrála ještě v době hluboké totality, někdy kolem roku 1986, kdy mi bylo asi 14 let. Ti, kteří si pamatují nabídku obchodů v oblasti rybařiny ví, že o koupi bílých červů na prodejně se nám tehdy nemohlo ani zdát.

Já s kamarádem Davidem jsme ale chytře chodili dobývat červy k jednomu kravínu: do vybetonované nádrže se vyvážely odpady z kravína a než se nádrž postupně naplnila a vyvezla, bylo možné zde červy najít. Samozřejmě to nebylo nic příjemného z důvodu úděsného puchu. V nádrži se tedy nacházely odpady v různém stáří a hustotě, myslím, že to podrobněji už popisovat nemusím.

Jednou jsme taky červy usilovně hledali na všech našich ověřených místech, ale stále nic! David v zoufalství z neúspěchu (chystali jsme se na nějaký důležitý lov) nakonec ukázal na část nádrže, kde se nacházel zdánlivě kompaktní odpad, pokrytý zcela čistými, suchými pilinami (dodnes nevím, proč tomu tak bylo) a řekl památnou větu: "Zkusíme hrabat hlouběji." A s rozběhem do těchto míst skočil a rázem byl až po prsa v ..., no, ve velmi řídkém hnoji. Piliny totiž jen plavaly na povrchu nejčerstvějšího vývozu z kravína. Můj smích se ani nedá popsat.

Pointou je ale návrat domů, bydleli jsme v té době v rodinných domech na okraji Ostravy, kde je mimo jiné i největší umělé koupaliště ve střední Evropě. Ono dopoledne na něj po silnicích proudily tisíce návštěvníků, mezi kterými musel David projít, aby se dostal domů. Prostě trapas jako vrata, na který se do smrti nezapomíná.

O tom, že pro získání červů jsme byli ochotni udělat mnoho, svědčí příběh druhý. Ten už není tak zábavný a neobsahuje ani žádnou pointu, nicméně naše nadšení pro ryby a vše s tím související, popisuje více než dobře.

V přibližně stejných dobách, kdy se odehrál i předchozí příběh, jsme mimo rybaření vyznávali i mnoho dalších způsobu zábavy. K jedné z nejoblíbenějších patřilo hraní tenisu. Ten jsme chodili hrát do sportovního areálu místní tělovýchovné jednoty. Chodili jsme hrát "načerno", v době kdy nám bylo známo, že kurty jsou prázdné a nekonají se žádné tréninky. Správce areálu samozřejmě o našich návštěvách věděl a mlčky je toleroval. Dokonce nám nechával venku vozíček s vápnem pro lajnování a další nářadí pro údržbu povrchu kurtu. Samozřejmě jsme po ukončení hraní museli antuku na kurtu uhrabat, případně kurt nakropit, aby bylo vše připraveno pro další hráče. Taková ale byla naše nepsaná domluva. Každopádně tak daleko, aby nám nechával správce odemčenu branku do areálu, to nikdy nedošlo. A právě při jedné cestě na kurt, kdy jsme museli z můstku nad potůčkem slézt dolů na břeh a několik metrů se prodírat hustým porostem mladých smrčků jsme TO našli.

Na břehu potoka ležel mrtvý ježek. Musel být mrtvý už několik dní, protože na těle už parazitovaly stovky bílých červů. Naše okamžité rozhodnutí bylo jasné: červy musíme pro účel rybolovu bezpodmínečně získat! Jenže, jak je dostat do krabiček? Chvilka zamyšlení a měli jsme to. Rychle jsme se otočili a pádili domů pro potřebné věci. David vzal hůl od zlomené hokejky, já sehnal starou hliníkovou lžíci a lepící pásku. A samozřejmě několik krabiček pro nástrahu, které se nic nemůže vyrovnat!

Další činnost je již zřejmá: lžička je pomocí pásky připevněna na hůl a pomocí tohoto udělátka jsou červi z dostatečné vzdálenosti nabíráni a sypáni do připravených krabiček. Doma ještě červy necháváme vyčistit v jemných pilinách a dokrmujeme je taveným sýrem. Výsledek naší námahy ale stojí za to, máme zásobu červů, která nám vydrží minimálně na 1 měsíc. Ovšem pouze tehdy, pokud nás rodiče nechají přechovávat krabice s červy v ledničce. Proto se raději o zdroji nebudeme moudře zmiňovat ...

Nejen bílí červi ale patřili k našim oblíbeným nástrahám. Stejně tak jsme uznávali i hnojné žížaly. Pro získání hnojáčků jsme měli také své lokality. Konkrétně to byla pole za "novým" JZD, kde se z velkých kravínů vyvážely obrovské objemy použité slámy z podestýlek kravínů. Žížaly se tady pokaždé vyskytovaly na jiném místě a jejich hledání bylo celkem časově náročné. A tak nás bylo možné zahlédnout, jak každé páteční odpoledne vykračujeme směrem k JZD, každý v ruce zahradní motyčku a plechovku na hnojáky. Z těchto výprav se postupem času stala jakási tradice, kde jsme nejen získali požadovanou nástrahu, také jsme podrobně plánovali na které revíry o víkendu vyrazíme, jakými metodami budeme chytat apod.

Pro dokreslení naší víry v úspěšnost červů a hnojáků ještě uvedu jeden příklad, na který nedávno zavzpomínal David. K námi často navštěvovaným revírům patřil i rybník, zvaný podle blízkého dolu "Zárubek" (dnes už bohužel neexistuje, byl zasypán). Cestování k němu nebylo právě jednoduché, nejprve jsme museli z domu pěšky dojít na tramvaj, což bylo asi 10 minut chůze. Pak následovala jízda tramvají v podstatě přes celou Ostravu, která tenkrát trvala cca 45 minut. A po vystoupení se zase muselo pěšky až k rybníku, což čítalo dalších 15 nebo 20 minut chůze. David tenkrát na ryby vyrazil sám a když dorazil na břeh ke zmiňovanému rybníku zjistil, že červy a žížaly zapomněl doma. Měl u sebe sice i lisovaný rohlík a těsto, červi jsou ale přece červi! Takže mu tenkrát nebylo líno a vyrazil s batohem i pruty ihned zpět, aby absolvoval asi hodinu a čtvrt cestou domů, kde se ani nevyzouval, sebral krabičky a vyrazil zase vzhůru na Zárubek. Za nějaké 2, 3 hodinky byl tedy zpátky a mohl se dát vesele do chytání.

Tak tohle bychom už dneska nedokázali, jak jsme se s Davidem shodli při vzpomínce na onu patálii. Není to ale tím, že by naše nadšení pro rybařinu bylo menší, bohužel se zde projevuje určitá pohodlnost, která se úměrně s dobou zvyšuje ...

Tomáš Mihula