Waglery rostou jako z vody – 2. díl

Od doby, kdy jsem dostal zajímavou lekci uběhlo pár měsíců. Musím se přiznat, že mi rostoucí waglery nějak vypadly z hlavy a není se čemu divit. Blížily se vánoční svátky a to člověk má úplně jiné starosti. Jednou za týden si však čas určitě udělá. Všichni potřebujeme na chvíli vypnout a kde jinde by tomu tak mohlo být, než u piva s kamarády.

Jednoho pátečního večera usedám s kolegy v útulné hospůdce a vychutnávám si dobře natočené pivo. Probírají se různá témata, však to znáte. Rybáři si mají vždy o čem povídat. Zvláště pak úlovky jsou nejčastějším bodem programu a čas od času jsou k vidění i rozpažené ruce. Člověk si pak říká, že taková ryba musí být doopravdy monstrem. Stačilo by ji vyfotit a samotná fotografie by vážila 10 kg.

Já spíše v té době jen naslouchal, protože jsem byl v rybářských začátcích a každá informace mě obohatila. Kolega, který mě zasvěcoval už nejakou řádku měsíců do tajů plavané, seděl naproti. Koukal z oken hospůdky na poletující sníh a čas od času prohodil nějaké to slovo o velké zimní nudě. Přemýšleli jsme, kde by se dalo ještě zachytat, ale místo s volnou nezamrzlou hladinou se v tomto počasí zkrátka nedalo najít. Prostě se musíme smířit s tím, že zimní pauza je tady. Ale kdepak, prohodil můj učitel. Právě teď je to pravé období a zítra jdeme na ně. Na waglery, které rostou jako z vody. Ano. Konečně nasněžilo a zamrzlo.

Slovo dalo slovo a v sobotu vyrážíme na dlouhou procházku k našemu rybníku. Bylo slunečné a mrazivé odpoledne. Sníh nám křupal pod nohama. Cestou jsme probírali různá témata a čas od času se posilnili dobrou slivovičkou na zahřátí. Tekutý svetr příjde v tomto období vhod.

Cesta docela příjemně ubíhala a my se dostali do cíle. Od pozdního léta a brzkého podzimu se krajina u rybníku změnila. Vše kolem bylo pokryté sněhem. Z krajiny vyčnívalo pouze rákosí a stébla orobince. Materiálu bylo naprvní pohled dostatek. Má to však jeden háček. Není materiál jako materiál.

Začal jsem sbírat jako smyslu zbavený a nebýt zkušenějšího kolegy, asi bych očesal celý rybník. Naštěstí jsem byl včas zastaven. Člověk by měl mít trošku úcty k přírodě. Vysáváme ji už po staletí a jednou může přijít doba, kdy nám to vrátí i s úroky. A pak je tu také kvalita toho, co jsem nasbíral. Některé kousky byly děravé od různých červotočů jako ementál, jiné zase zahnuté jako luk a některé svým průměrem připomínali kůly v plotě. Z mých budoucích waglerů by byli létající zárožáci, tyčové bojky či zajímavější kusy typu perforovaného wagleru. U vody by se pak někdo náramě nasmál, ale já bych byl asi ten poslední.

Přitom stačí málo. Postavit se na kraj rybníku, sundat klapky z očí a pořádně se porozhlédnout. Najednou člověk uvidí to, co neviděl a možná ani vidět nechtěl. Začali jsme tedy od začátku a pod taktovkou zkušenějšího kamaráda vybírali jen rovné kousky. Odřezávali jsme pouze vrchní 50-60 cm dlouhé části a patřičně kontrolovali, zda nejsou prolezlé různou havětí.

Během chvilky jsem měl v ruce 10 kvalitních kousků orobince. Víc prostě není potřeba. Později jsem pochopil, že z tohoto množství vyrobím dostatek waglerů pro svou potřebu a ještě mi zbude, abych mohl podarovat kamarády.

Dali jsme si po kalíšku a náš čerstvý materiál zbavili u rybníku přebytečného listí a obalu. Nedovedu si představit, že bych něco podobného dělal doma. Všechny očištěné stonky jsme nakonec rozřízli v polovině délky, stáhli gumičkami do otýpky a vydali se domů.

Na zpáteční cestě jsem se dověděl, jak dále s orobincem pracovat. Náš materiál je třeba nechat vyschnout. Pokud bychom si chtěli ulehčit práci a hodit vše na topení, tak spláčeme nad výdělkem. Otýpka orobince tedy nakonec skončí na skříní a bude vysychat pomaleji. A co dále? To si povíme zase příště.

Jan Hořínek        

- - - POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ - - -

Odkaz na 1. díl.
Odkaz na 3. díl.
Odkaz na 4. díl.

Fotogalerie s použitými snímky ve větším rozlišení, obsahuje rovněž i nepoužité snímky. Pro přechod do galerie klikněte na tento nápis nebo na prezentaci níže.